Vtipálkovy servery:   Vtipy | Referáty | Vtipalek.cz    
Vtipy na Vtipalek.cz
Máš FACEBOOK?

Každý den vtip
přímo na tvou zeď!

———>
Stačí kliknout
na To se mi líbí
———>

Vtipy
Alkohol
Blondýnky
Cestování
Černoši
Černý Humor
Děti
Doktoři
Ženy
Homosexuálové
Hospody
Židé
Kameňáky
Škola
Křesťanské
Lordi
Manželské
Muži
Námořníci
Národy
Nemocnice
Obchody
Ostatní
Pepíček
Počítače
Policajti
Politici
Právníci
Rasy
Sex
Somálci
Suchary
Teroristi
Tchýně
Trosečníci
Vojáci
Ze života
Zloději
Zvířata
Hádanky
Co je to
Víte...
Proč...
Žárovky
Rozdíly
Zbytek
Citáty
Děti
Ženy
Život
Knihy
Láska
Lidé
Manželství
Muži
Přátelství
Rozum
Umění
Zkuste
VTIPALEK.cz
Nastavit jako výchozí 




   hlavní stránka - přidat vtipy - kniha návštěv   

Poslední Silvestr


Do uší mi pronikla uklidňující melodie. Pomalu jsem otevřel oči. Chvíli mi trvalo přijít na to, kde se nacházím. No ano, to je přece můj byt v Káhiře. "Už jsem vzhůru," povídám. Hudba ztichla. "Dobré ráno, budete si přát snídani?" To odpověděl můj domácí počítač. "Dnes ne. Kolik je hodin?" Musím toho dnes hodně stihnout, nemůžu se zdržovat jídlem. "Právě bylo šest hodin ráno standardního času. Máte tři sta dvacet dva nových dopisů. Venku je 43 stupňů ve stínu, slunečné..." "To stačí," přerušil jsem automat, "zobraz poštu." Vstal jsem a přistoupil k monitoru na nočním stolku. Moc toho za deset let nepřišlo. "Zahoď vyúčtování, novoroční přání, reklamní dopisy, dotazníky a všechno starší než půl roku." "Zahozeno. Zbývá jeden dopis. Odesílatel: Londýnský výzkumný ústav. Text: Vaše teorie je velmi zajímavá. Jestli to stihnete, ozvěte se. Dopis končí automatickým podpisem výzkumného ústavu a přišel před třemi měsíci." Tak to mají smůlu. Nestihnu. Do konce roku zbývá necelých osmnáct hodin a já za tu dobu musím opustit galaxii. V první sekundě příštího roku exploduje australská fúzní elektrárna a všechno v okruhu miliard kilometrů se roztaví. Jde totiž o rok deset tisíc podle pozemského datování. Hrozný letopočet. Jedinou možnou záchranou je útěk. Útěk do jiné části vesmíru. Cesta ke hvězdám, pro mě dosud neznámá věc.

Někdy v šestém tisíciletí nikoho ani nenapadlo, že Země vydrží tak dlouho. Tehdy lidé začali obchodovat s feiony, obyvateli hvězdné soustavy Feio, která jako jediná má podmínky života srovnatelné s naší soustavou. Hned první velký obchod byl osudný. Z peněz daňových poplatníků byla zaplacena obrovská elektrárna na principu fúzní reakce a bezdrátového přenosu. Z neustále vyráběného ohromného množství energie se utváří powernet, ucelený energetický obal sluneční soustavy. Díky němu nemusí mít stroje zásoby paliva, protože ho čerpají přímo z prostoru. Aby nedošlo k přepětí nebo nedostatku energie, vypočítává řídící centrum její pravděpodobnou spotřebu. Celé zařízení včetně centrálního počítače dodali feioni, jen časový software je dílem lidí. A tady se stala hrubá chyba. Aby byla zakázka dokončena včas, nikdo nezkontroloval časovou pojistku, která ve snaze předejít komplikacím měla průběžně testovat systém vždy deset let dopředu a v případě problému spustit alarm. Kvůli chybě programátorů se však systém uzavře tak, že nebude reagovat na žádné vnější zásahy, přestože navenek se bude tvářit normálně. A v roce deset tisíc, který pochopí jako čtyři nuly, si spočte, že v roce narození Krista není potřeba žádná energie a přestane ji šířit. Ale protože její výrobu už nikdo nikdy nezastaví, za několik sekund se jí nahromadí dostatek pro ničivý výbuch, což bude konec naší soustavy a hlavně Země, hlavního energetického centra. K tomuhle poznání jsem dospěl před více než deseti lety, když jsem na Marsu studoval programovací jazyk starý čtyři tisíce let, v němž byla napsána i časová pojistka, a který byl za několik set let zapomenut. Svojí teorii jsem usilovně šířil, nikdo mě však nebral na vědomí. Pak jsem se rozčílil na jednoho ministerského úředníka a ten se postaral o můj desetiletý pobyt ve vězení na Merkuru, prý za šíření poplašné zprávy. Když mi včera skončil trest, uspali mě a dopravili až sem. A zítra touhle dobou už tu nic nebude.

"Připrav mi auto a pošli vzkaz šéfovi, aby se mnou zase počítal." Měl jsem přislíbeno, že v práci dispečera na hlavním pozemském kosmodromu budu po deseti letech za mřížemi opět pokračovat. Přes maximální spolehlivost počítačů byl totiž uzákoněn lidský dozor. "Auto čeká před domem," ozval se počítač. Do kapsy jsem strčil feionský překladač a tabletky proti spánku. Z osmnáctého patra, kde mám byt, mě výtah svezl dolů za několik sekund. Před domem stálo na vzduchovém polštáři mé podzvukové vznášedlo, pozemšťané však používají několik tisíciletí vžitý název auto. Otiskem prstu jsem otevřel dveře, sedl dovnitř a aktivoval přístroje. Palubní počítač se jako obvykle optal: "Kam si přejete odvézt?" "Nikam. Budu řídit sám." Při řízení se mi dobře přemýšlí, navíc nemám rád, když za mě spěchá automat. Libyjský kosmodrom je odsud vzdálen asi tisíc kilometrů, při dodržení limitu, který se rovná rychlosti zvuku, to trvá slabou hodinku. Za tu dobu bylo jasně vidět, jak se s přibývajícím časem plní i pouštní dálnice, především ve směru k letišti. Netrvalo dlouho a dálnice se ucpala, bylo možné jet sotva krokem. Jedinou šancí bylo protáhnout se mezerami mezi popojíždějícími vozidly, které musejí dodržovat bezpečné vzdálenosti jak před sebou, tak i po stranách. "Vypni naváděcí a identifikační systém," poručil jsem počítači. "Je mi líto, ale nemáte potřebné pravomoce." To mám za svou opatrnost. Mnou naprogramovaný systém mi odmítá poslušnost. "Otevři systém pro přeprogramování." Všechno jde obejít. Stačil desetimístný kód, minutka psaní a moje auto je pro ostatní neviditelné tak, jako jsou okolní vozy neviditelné pro něj. A teď přišla ta pravá jízda. Hnal jsem vznášedlo těsně pod hranicí rychlosti zvuku úzkou škvírou mezi stovkami čekajících řidičů až na parkoviště pro zaměstnance kosmodromu. Daleko za mnou zůstalo několik uražených zrcátek, odřených dveří a jeden rozzuřený policista. Po desetileté pauze v řízení to není zas tak špatné.

Vyběhl jsem do své kanceláře ve druhém patře kontrolní věže a v rychlosti se pozdravil s kolegy. Bohužel i oni patřili k těm, kteří mě pokládali za pesimistického blázna. Displej na mém zápěstí ukazoval osm ráno. Co mě tolik zdrželo? Ale tenhle problém překryla mnohem důležitější otázka. Nevím, jak se dostat z galaxie. Jsou tu dva zásadní problémy. Cestovní vízum, bez něhož se mě budou snažit sestřelit, a dopravní prostředek, schopný provozu i po zhroucení powernetu. V severoamerickém San Diegu sídlí komando rychlého nasazení, které by mělo vlastnit i několik nadsvětelných raketomobilů s vlastním energetickým zdrojem. A nápad byl tady. Jménem ředitele kosmodromu jsem krizovému štábu poslal zprávu o obsazení jednoho terminálu teroristy a hned potom vyřadil komunikační obvod letiště. Zase to programování. Za několik minut nastal poplach. Všechny vstupy a průchody byly uzavřeny. Naštěstí jsem se proti tomu pojistil, a tak otisk mého palce dokázal otevřít každý zátaras. Ze šuplíku jsem vytáhl služební laserpal, samopal na principu laserového paprsku, vyběhl na chodbu a poklusem se vydal k označenému terminálu. Zákaz používání dopravní techniky při poplachu mě donutil urazit těch patnáct kilometrů po svých. Přestože mi padesátistupňové vedro příliš nevadilo díky tomu, že v merkurském vězení špatně fungovala klimatizace a já strávil deset let při šedesátce ve stínu, dorazil jsem až po poledni a s téměř vypotřebovanými prášky proti únavě. Načasování se však ukázalo jako perfektní. Terminál byl dávno evakuován, na místě stála spousta vozů policie a vojska, mezi nimi i tři očekávané raketomobily. Dostat se dovnitř mi trvalo celé dvě hodiny, kdy jsem se nenápadně pohyboval okolo a čekal na vhodnou příležitost. Ta nastala po příjezdu ředitele kosmodromu, jehož jménem jsem poslal poplašnou zprávu, když se k němu všichni nahrnuli. Na nic jsem nečekal a ukázkovým sprintem doběhl k raketě. Přítel z vězení mě poučil, jak se dostat dovnitř a odletět i bez správné identifikace, a proto se mi podařilo nastartovat a vzlétnout dřív, než si mě někdo stačil všimnout.

Útěk se začal uskutečňovat. Abych na sebe zbytečně neupozorňoval, nechal jsem zapnutou navigaci a držel se kousek pod rychlostí světla, což byl limit ve sluneční soustavě. Dokonce mě pozdravilo i několik pilotů v domnění, že na mém místě sedí jejich kolega. Když se za okénkem mihlo Pluto, bylo už osm hodin večer standardního času. Na chvíli jsem si zdřímnul. Automat mě probudil čtvrt hodiny před příletem na hranice soustavy. To už bylo 23:15, tři čtvrtě hodiny do výbuchu. Ještě jsem zkontroloval baterii, která měla zajistit provoz mimo powernet. Byla nabitá na dvě a půl minuty při osminásobné rychlosti světla. Ne zrovna moc, ale účel to splní. Naneštěstí nelze vypočítat, jak ničivý bude výbuch na Zemi. Na palubní desce se rozblikala kontrolka příchozího hovoru. Po aktivaci příjmu se ozval nefalšovaný lidský hlas: "Dobrý večer, hraniční kontrola sluneční soustavy. Zastavte raketu." Proti tomu se nedalo nic namítnout. Po několikavteřinovém intenzivním brždění, během něhož se mé tělo snažilo protrhnout bezpečnostní pásy, stanula raketa poblíž malé planetky, mým navigátorem označené jako celní úřad. "Vaše cestovní vízum, prosím." Samozřejmě, že mi nikdo žádné vízum nedal. Podmínky pro vycestování na feionské území byly velmi přísné. Nelegálně sehnané vízum by se dalo přirovnat zázraku. "Jsem ve službě, obraťte se na moji centrálu," zalhal jsem. Celníci však dbali na vše. V tónu hlasu přibylo posměšnosti: "Už se stalo. Také nám je známo, že se postrádá jedna raketa. Shodou okolností je to ta, ve které sedíte." Začalo mi být horko. A klimatizace za to nemohla. Zdrcující diktát pokračoval: "Deaktivujte zbrojní systém a odpojte se od powernetu." Až teď mě napadlo, že se potuluji vesmírem s odjištěnými zbraněmi. Pohled mi padl na obranný panel. Z planetky i jejího nejbližšího okolí na mě mířily všechny zbraně. Svůj útěk budu muset vzdát. Pokud ovšem...

Za pokus to stojí. Mají mě sestřelit teď nebo se za třicet minut uškvařím? Stiskem dvou tlačítek jsem zajistil a zasunul zbraně. Pak se mi podařilo dostat se k jádru řídícího systému. "Ještě odpojit od sítě," nenechal mě ani na chvíli v klidu reproduktor za mojí hlavou. "Mám tu drobný problém, ale hned to bude." Zuřivě jsem mlátil do klávesnice, tenhle systém byl tak jednoduchý, až to bylo nepochopitelné. Musím to stihnout dřív, než to protivníka také napadne. Dolehla ke mě celníkova nervozita v podobě poučení: "Jestli neuposlechnete, budete sestřelen." Konečně. "Aha, už to mám," uklidňuji ho. Vypnul jsem napájení. Kontrolní panely pohasly. Jen na mých hodinkách svítily dvě řady číslic. Horní ukazovala 00:29:08, odpočítávala do konce roku, zatímco na dolní zářily dvě červené číslice. Desítka se změnila na devítku. Osm. "Zůstaňte na místě, vyvarujte se prudkých pohybů," připomněl mi reproduktor. S radostí. Za šest sekund budu uveden do bezvědomí, zapne se záložní baterie a motor vyvine okamžitou akceleraci do nadsvětelné rychlosti. Podle učebnicové teorie v té chvíli vystřelí pohraniční obranný systém do míst, kde bych měl být, ale má raketa už bude mizet ve vzdálenosti desítek kilometrů. Svou chybu pozná za okamžik, to ho ale zmate a bude čekat na lidskou pomoc, která bude trvat minimálně několik vteřin a dá mi tak potřebný čas ke vzdálení se z dostřelu. Tři... dva... jedna... teď! Myslí mi probleskla myšlenka obrovského přetížení.

Do reality mě navrátil alarm na mém zápěstí. Raději jsem si ho nařídil na jednu minutu před půlnocí. Otočil jsem se k zadnímu okénku a snažil se najít Zemi. Byla rozeznatelná v obrovské dálce. Napjatě jsem si vychutnával ten pohled, milióny kilometrů od domova. Přistihl jsem se, že myslím na všechny ty nešťastníky ze sluneční soustavy, kteří nebrali vážně mé varování. Pohled se mi usídlil na zápěstí. Displej odpočítával poslední sekundy. A je to tady! Rok deset tisíc! Ale nic se nedělo. Copak je možné, že mě napálil několik tisíciletí starý program? A že lidé vesele oslavují příchod nového roku? Ne, teď nastala změna. Okolí Země nejprve zrudlo, potom se ukázaly modrofialové výboje. Vznikala oslnivě zářící koule. Zvětšovala se a přibližovala. Zanedlouho se dostane ke mně! Zavřel jsem oči. Poslední, co jsem si byl schopen uvědomit, byl náraz hlavou na okno...

Do uší mi pronikla uklidňující melodie. Pomalu jsem otevřel oči. Chvíli mi trvalo přijít na to, kde se nacházím. No ano, to je přece můj byt v Káhiře. "Už jsem vzhůru," povídám. To byl ale ošklivý sen. Hudba ztichla. A všude okolo nastal nepopsatelný zmatek. Přeci jen se mi to nezdálo. Nahrnuly se ke mně desítky postav, vzdáleně připomínající lidi. Jejich pleť ale byla světlemodrá a úzké oči se červeně leskly. Feioni. Našli mě a dopravili do jejich nemocnice. Můj byt v Káhiře už nejspíš neexistuje, stejně tak jako Země, Měsíc, Slunce s celou sluneční soustavou a široké okolí. Přežilo jen několik velvyslanců pro feionskou říši a já.



1 2 3 4 5 Hlasovalo: 2978    Známka: 2.91


Seznam povídek
Vtipy-servis
Každý týden
nové vtipy
do tvé schránky!
Tvůj e-mail:
SMSky
Básničky
Bin Ládin
Blahopřání
Blondýnky
Dvousmysly
Inzeráty
Jména
Kájínek
Láska
Motta
Operátor
Ostatní
Sprosté
Srandičky
Urážecí
Texty
Humorné texty
Morbidní povídky
Různé povídky
Sci-fi povídky
Články
Vtipy - Poker
Zkuste
Provozuje
LTweb s.r.o.
internetová řešení
Kontakt




 Copyright VTIPALEK.cz, všechna práva vyhrazena. Provozuje LTweb s.r.o.
Doporučujeme: Cestovní systém E-shopy Egypt PixelEU Redakční systém Referáty Taxi Plzeň Vtipy Zájezdy Zvesela TH